Slovo na cestě za člověkem

Je to Bůh, který se rozhodl přijít za člověkem a který chce být Pánem člověka v jeho celistvosti. Snad by se mohlo zdát, že tímto člověk ztrácí něco ze sebe sama. Paradoxně však můžeme směle prohlásit pravý opak – že teprve při odevzdání Bohu se člověk stává skutečnou barvitou lidskou osobností.

Každý z nás je vůči Bohu v postavení dlužníka, dlužíme Bohu úplně za vše. Dlužíme také druhým lidem. Pokud však člověk chce těžit pouze pro sebe, jde mu zejména o získání světské moci a autority, jeho poslání i „dlužnictví“ mu může být odňato. Boží služebník musí celý život hledat pravdu a neustále se snažit reformulovat tradiční dogmata. Právě potřeba oddělit blud od pravdy vedla v minulosti k definování věroučných formulí. Tyto formule bohužel často napomáhají dojmu, že víra je o souhlasu či nesouhlasu s určitou soustavou dogmat. Pravda však není výsledkem dumání, pravda je osoba, pravda se zmocňuje člověka a stává se jeho Pánem.

Každý z nás byl ve svém sboru veden k víře zcela jinými způsoby, a to mnohdy velmi pestrými. Bůh nám poslal svědky a ti nás svou opravdovostí inspirovali k víře. Přestože můžeme mít jistotu slyšení Božího slova, neopravňuje nás to neposlouchat hlasy vykladačů z jiných církví.

Víra nevzniká z náboženské potřeby, vzniká „pod rozkazem“. Vzpomeňme na biblické postavy. Často to nebyly vládci, ale naopak služebníci, kteří dávali prostor Božímu hlasu. Neměli bychom zaměňovat pojmy Slovo Boží a Písmo svaté. Nemáme záruku, že popsaný papír přivede někoho k víře, lze totiž číst Boží Slovo a přitom nezaslechnout Boha. Slovo je nad Písmem. Toto Slovo otřásá falešnými jistotami duchovních. Není mudrováním, „pasením“ sama sebe. Právě naopak – vede k pastýřství zahynulých ovcí, je to cesta za hříšníkem mající za cíl navrácení zaplašených a léčení nemocných.

Jaký je vlastně rozdíl mezi služebníkem Slova, prorokem a knězem? Být služebníkem Slova ještě neznamená být v úřadu proroka. Prorok přichází se slovem soudu stejně tak jako se slovem naděje, získává jej přímo od Hospodina včetně pověření k prorockému úřadu. A co apoštol? Pavel hájí své apoštolství tím, že byl očitým svědkem Krista. Přeneseně apoštol může být také člověk, který se stará o nějaký sbor vázaný na určité místo. Prorok ve Starém zákoně má obdobnou funkci jako apoštol v Novém zákoně. Postava kněze má však jinou úlohu. Je to postava spojená se starozákonním kultem a obětním systémem, která také sloužila pro dotazování se na Boží vůli. Je rozdíl mezi knězem pohanských kultů a knězem starozákonním, zatímco ten první se snaží udobřit boha, ten druhý dává Bohu v oběť sám sebe.

U katolické církve lze pozorovat silnou deklaraci vlastní autority. Ano, není možné stavět autoritu Písem nad autoritu církve, a tudíž bojovat proti církvi skrze apoštoly a proroky. Se stejnou vážností, jakou apoštolská církev chovala vůči Starému zákonu, bychom měli my dnes přistupovat vůči Novému zákonu. Na druhou stranu však musíme také zdůraznit, že církev není pravdou, je pravdě podřízena. V bibli je mnohokrát zdůrazněna role očitých svědků. Sledujeme-li zlořády, musíme zvažovat korekce. Kde je hranice mezi Božím Slovem a Písmem?

Věk moderní skepse 20. století nám přinesl mnoho problémů. Zatímco katolíci přijali neomylnost papeže v dogmatických otázkách, protestanté tíhli k přijetí verbální inspirace. Doslova smršť vědecko-kritického myšlení nám však také hodně pomohla. Pročistila ovzduší teologie, která je si vědoma toho, že Boží Slovo nelze umlčet. Verbální inspirace je správná do té míry, dokud zdůrazňuje důležitost každého slova – nelze si vybírat, která slova se nám líbí a která ne. Přesto nezapomeňme – litera zabíjí. Nedochování původních textů bible můžeme vnímat i jako Boží dar, brání nás to před absolutním pojetím verbální inspirace a souvisejících bludů.

Do našeho hledání vstupuje Ten, který je nepostižitelný našemu Duchu a rozumu, Ten je neovládnutelný myšlenkově, kriticky i nábožensky. Na pozadí světských dějin vykresluje svoje dějiny, jak nám o tom vypráví bible (zejména v souvislosti s vyvolením Izraele).

Slovo nad člověkem

Ve 2. století se vynořila nutnost jasně vyložit, že Bůh Starého zákona je tentýž jako Bůh Nového zákona. V otázce trojjedinosti mají katolík i protestant stejné poučky – úplně jinak k nim však přistupují. Dogma poskytuje věcem jen určitý rámec. Víra se nedá zachytit do dogmatických článků, rodí se z moci Ducha. Historické složité trinitární formulace nám pomáhají uvědomit si neuchopitelnost problému.

Nepodceňujme promyšlenost světa v období starověké Palestiny, byť kritické myšlení v té době samozřejmě nebylo ještě na takové úrovni jako dnes. Starým zákonem se táhne jako zlatá nit obraz stvořeného světa. V Novém zákoně se na tuto myšlenku navazuje a stvoření světa Bohem se předpokládá. Víra ve stvoření světa trojjediným Bohem není světovým názorem. Bůh Ježíše Krista není vědeckým principem ani vědeckým předpokladem a pracovní hypotézou. Nepatří na rovinu lidských, přírodovědeckých, filosofických nebo jakýchkoli jiných úvah o původu viditelného a poznatelného světa. Člověk by si měl klást otázky, jak vzniká společnost, jaký je vztah mezi společenstvím lidí a jednotlivým člověkem. Přitom by měl pozorovat a myslet přesně, bránit se jakékoli fantasii a neulehčovat si „nábožensky“ práci tam, kde se setkává s těžkými vědeckými úkoly. Každá doba si tvoří o světě obraz a názor podle svých předpokladů. Pojem Boha nesmí být pomůckou nebo únikem, když se člověk ocitne před vědeckou záhadou. Staré doby doplňovaly přesné myšlení o světě nebo pozorování světa mýtem nebo pověrou. Dnes čím dál tím více ubývá mýtu a pověry tam, kde jich bylo mnoho. Na druhou stranu vzniká mýtus a pověra tam, kde bychom je nejméně čekali. Stále si však musíme připomínat, že vlastní víra křesťanova proráží jakýkoli světový obraz a názor, jakýkoli mýtus a pověru, jakékoli spekulace o přírodě a dějinách, o počátku a konci.

Co je to hřích? Člověk se činí sám rozhodčím toho, co je spravedlivé a co není, odmítá poslušnost Bohu v hranicích, které mu vymezil. Chce být pánem sám sobě. Když míra jeho titánství přeroste, Bůh sesílá katastrofu, ne však, aby člověka zničil. Na příběhu Babylonské věže vidíme, že lidé si mohou navzájem nerozumět, přestože používají stejných slov. Hřích rozkládá jednotu mezi nimi. Hřích je vzpourou proti Bohu, je však také vzpourou proti člověku. Cesta za člověkem je cestou za člověkem bídných a pošlapaným, nikoliv silným, jeho vznešenost a důstojnost lidství je skryta právě v potupě Syna člověka na kříži.

Naše víra je vírou bez viditelných záruk. Nečiníš sobě rytiny! Nesmíme chápat Boha podle vlastního lidského obrazu. Buď jsme stvořeni podle Božího obrazu, anebo si tvoříme Boha podle svého obrazu.

Dnes se tvrdí, že zlo je něčím neskutečným, že je můžeme rušit tím, že je budeme ignorovat a pomůžeme dotyčnému obměnit vnější pořádky nebo se dostat na vyšší stupeň mravní kultury. Zlo však není důsledkem prostředí, nestačí uniknout na venkov či do přírody a žít v prostých vztazích. Ani život s představou bytostí, které se kolem nás vznáší a nutí nás ke zlému, není příliš rozumný. Zlo nevyvěrá z vnějších okolností, vyvěrá především z nás samotných. A není jen v nás, je i v druhých, je kolem nás, je nad námi.

Za zlo jsme odpovědní. Biblický člověk vidí svět jinak než východní orientální lidé. Ti žijí pod tíhou osudovosti ve věčném koloběhu věcí bez počátku a cíle. Člověk se denně potkává se zlem a zdá se, že ono vítězí – tento boj je často tragičtější než diskuse na téma Boží existence nebo neexistence.

Slovo tělem učiněno jest

Pojem Syn člověka se patrně snaží vystihnout předně Kristovo lidství. Názory na tuto otázku se však různí. U řeky Jordánu, kde se Ježíš nechal pokřtít, to bylo vidět nejjasněji – kolem se nacházeli hříšní lidé, kteří se nechávali křtít na vyznání hříchů. A pak do jejich středu přichází Beránek Boží a z nebe se ozývá hlas.

Zatímco synoptici se dívají především kupředu na nadcházející skutečnost Ježíšova božství a vzkříšení, Jan tuto skutečnost vnímá jako přítomný stav, něco, co už se děje. Obdobně můžeme sledovat roli rodokmenů. Zatímco ten u Matouše vyjadřuje, že nadešel čas pro lid smlouvy (lid Abrahama, Izáka a Jákoba), rodokmen u Lukáše vyjadřuje, že nadešel čas pro lidstvo (Adamovo sémě). Jan vystihuje, že nadešel čas Boží, neboť Slovo se stalo tělem.

Církev na cestě za člověkem

Novozákonní výraz pro církev byl ve své době používán i pro sekulární nebo politická shromáždění. Někdy není úplně jasné, jak pojem „ekklésia“ správně překládat, často se jím označují místní sbory. Církev je lidem Nové smlouvy – předně lidmi, ne institucí. Nová smlouva od člověka nežádá nic méně než celé jeho srdce, celou duši a celou existenci. Je to však smlouva plná radosti a svobody.

Hromádka v souvislosti s církví vzpomíná text z Izajáše 40,28-31. Ten neplatí pouze pro jednotlivce, nýbrž i pro celou církev. Ani nejdelší chůze nemůže vyčerpat její síly. Ale když se usadí, obežene hradbami ustanovení, zvyklostí a dogmat, ve strachu před změnami se soustřeďuje na tradici a zděděné místo, pak duchovně slábne, nerozumí ani sobě, ani evangeliu, ani lidem.

Současná katolická církev se rozhodla pro svou vlastní cestu. Při mších věřící zažívá Kristovu přítomnost svátostmi a skrze liturgii. Katolík je naplněn posvátnou bázní, když se proměňuje podstata chleba a vína ve skutečnou podstatu Kristova těla a jeho krve. Při evangelické bohoslužbě se zase kazatel Slovem snaží probudit věřící k mnohem čistší, ryzejší a hlubší přítomnosti Ukřižovaného. Pokud se však protestantské shromáždění zatlačí lidským povídáním a tlacháním a lidé se schází ze zvyku, jsme na tom hůře než při katolických magických úkonech. Slovo zvěsti je skutečné pouze, pokud je zaměřeno k živému člověku ve shromáždění živých lidí, kteří mu mohou porozumět a mohou je přijmout se vší vážností a naléhavostí.

Úkolem soudobého církevního společenství není vytvářet umělou soustavu Bohem zjevené pravdy a tuto lidem tlouci o hlavu, nýbrž vstoupit do společenství „světských lidí“, do jejich zápasu o pravdu a tam svědectvím prorockým a apoštolským pomáhat, aby člověk na tomto světe žil plněji a poznával lépe. Úkolem společenství je volat člověka k odpovědnosti, sebepoznání a službě lidem. Pravda evangelia není ideologií, filosofií dějin nebo společnosti. Evangelium neotupuje smysl pro pravdu, naopak činí člověka odpovědnějším, přesnějším, statečnějším, a to i v hledání pozemských pravd.

Závěrem bych chtěl citovat ze strany 268. Následující odstavec vnímám jeho určité shrnutí toho, co bylo smyslem celé knihy. Hromádka definuje evangelium následovně: „Evangelium není v prvé řadě názor, soustava bohoslužebná nebo řád církevní. Evangelium je cesta za člověkem, ať žije v jakýchkoli náboženských společnostech, filosofických názorech, politických útvarech a kulturních úrovních. Evangelium je universální. Vztahuje se ke všem lidem na celém světě. Ale zároveň Evangelium je přístup k člověku v jeho osobní jedinečnosti a v jeho osobitých zvláštnostech, podmínkách životních, v jeho chorobách, vinách i radostech a nadějích. Evangelium probouzí a prohlubuje porozumění pro člověka tam, kde je, a dává věřícímu smysl pro to, co má být člověku řečeno v jeho situaci, čeho člověk potřebuje, jaký hřích ho tlačí a jaké jsou jeho starosti nebo úzkosti v určité chvíli. Všichni jsme si rovni v hříchu, ale také v Božích zaslíbeních. A přece každý z nás se liší od druhého místem, na které jsme postaveni, a cestou, po které jsme vedeni. Život každého z nás je neopakovatelný.“