„Pravou radost ze života přináší pocit, že žijeme pro cíl, který pokládáme za nejdůležitější. Pocit, že jsme přírodní silou, a nikoliv horečnatá, sobecká, bezmocná hromádka lítosti nad nepřízní osudu. Jsem toho názoru, že můj život náleží celému lidstvu, a pokud budu žít, bude pro mne ctí dělat pro ně, co bude v mých silách. Až budu umírat, chci být úplně využit. Protože čím více pracuji, tím více žiji. Raduji se ze života pro sám život. Život pro mne není krátká svíce. Je to nádherná pochodeň, kterou musím třímat, a chci, aby zářila co nejjasněji, až ji budu předávat budoucím generacím.“ George Bernard Shaw

Knihu Sedm návyků vůdčích osobností jsem nezačal číst zrovna s velkými očekáváními. Odradil mne už palcový titulek nesoucí informaci, že kniha je světovým bestsellerem. Řekl bych, že se v posledních letech vyrojila spousta podobných titulů, které slibují rychlá a jednoduchá životní vítězství. Nikdy jsem jim však nevěřil, protože na život nefungují šablony. Každý z nás je neopakovatelnou osobností, která si vyžaduje osobitý přístup.

Svůj postoj ke knize jsem však hned po několika stranách musel přehodnotit. Sám autor začal totiž vysvětlovat, že nechce čtenáři předat žádné jednoduché trikové techniky, jak dosáhnout v životě úspěchu, sám v ně totiž nevěří, takové techniky snad můžou pomoci krátkodobě, ale rozhodně nepomohou řešit skutečné problémy a jejich příčiny. Covey svůj přístup nazývá „etikou charakteru“ a staví jej do ostrého protikladu vůči „etice osobnosti“, kde se úspěch stává funkcí osobnosti a závisí na vnějších dojmech, obratnosti a zvládání určitých scénářů. Při čtení těchto řádků jsem si oddechl, protože mám na život stejný pohled, což je do určité míry dáno faktem, že jsem věřící člověk.

Základem etiky charakteru je životní paradigma založené na principech. Takovými principy může být například slušnost, bezúhonnost, čestnost, důstojnost či služba. Největším našim problémem bývá způsob, jak nahlížíme na to, co se kolem nás děje. Je třeba mít na paměti, že existuje jen jediný způsob, jak změnit okolí. Změnit sám sebe. Obnova musí pramenit z nás samotných, pak teprve je tu šance, že s sebou „strhneme“ i další. Budování vlastního charakteru, osobní zodpovědnosti a kladení důrazu na základní morální principy při všem co děláme, je klíčem k prožití úspěšného života.

Závislost, nezávislost a vzájemná závislost

Rychle jsme si zvykli na moderní dobu, která si od nás žádá, abychom se stali nezávislými na okolí. Slyšíme, že bychom měli být sami sebou, osobnostmi. Kdo je více nezávislý, vyhrává. Musím říct, že tento způsob myšlení jsem také přijal za svůj. Poselství knihy mne však poměrně překvapilo, protože celou věc posouvá mnohem dál. Závislému člověku sice dává za cíl nezávislost, ale ta není sama o sobě nejvyšší metou, je pouze určitým mezistupněm. Cílem se stává vzájemná závislost, kdy si člověk definuje svoji roli v určité skupině lidí, uvědomuje si, že ke svému životu potřebuje okolí a uvědomuje si také, že okolí potřebuje jeho. Chce přispět tím, co sám vlastní a je také připraven naslouchat pohledům druhých lidí, protože ví, jak mnoho od nich může získat.

Dříve než společně projdeme rychlý souhrn všech sedmi návyků bych chtěl zdůraznit, že první tři návyky tvoří most od závislosti k nezávislosti, další tři nás posunují od nezávislosti ke vzájemné závislosti. Poslední návyk nás pak vyzývá ke zdokonalování a dalšímu růstu – k ostření získaných schopností.

1. Soukromé vítězství: Buďte proaktivní

Na začátku kapitoly o proaktivitě je příběh Victora Frankla, který hledal útěchu uprostřed nacistického vězení. „Poslední svobodou, kterou mu nikdo nemůže vzít“ nazval to, že si stále může sám vybrat způsob, jak bude reagovat na dění okolo sebe. Člověk je samostatnou myslící bytostí, která si sama volí svou cestu. Lidská identita nemůže být ničím dotčena.

Do našeho života vstupují různé události, tzv. podněty. My na ně reagujeme. Způsob, jakým reagujeme, může být reaktivní nebo proaktivní. Buď se zaměřujeme na okolnosti („oni to nedovolí“, „nedá se nic dělat“, „kdybych mohl“) nebo na své možnosti („můžu na to jít jinak“, „ovládám své pocity“, „chci“, „rozhodnu se“). Každý z nás má svůj okruh působnosti (věci, které ovlivňujeme), za nímž leží okruh zájmu (věci, které neovlivňujeme, ale se kterými jsem ve styku). U proaktivních lidí se postupně okruh věcí, které mohou ovlivnit, dramaticky zvyšuje na úkor okruhu zájmu.

2. Soukromé vítězství: Začínejte s myšlenkou na konec

Druhá kapitola začíná krátkým cvičením. Čtenář je vyzván, aby si představil vlastní pohřeb. Jaké to bude? Co o nás jednou řeknou naši blízcí, spolupracovníci, přátelé, obchodní partneři? Je důležité, aby si člověk vyjasnil své osobní poslání, aby se zamyslel nad tím, kam směřuje. Při sestavování osobního poslání je důležité si vypsat svoje osobní role (student, syn, spolupracovník) a pro každou roli následně stanovit odpovídající cíle.

Každý z nás má svoje centrum, prvek, kolem kterého se točí celý jeho život. Podle Coveye to nejčastěji bývá manžel(ka), rodina, vlastnictví, zábava, přítel, nepřítel, církev, vlastní osoba, peníze nebo práce. Všechna tato centra mohou být důležitá, ale neměla by se stát prioritami. Měli bychom se zaměřit na věčné a neměnné principy a skrze ně postavit všechna ostatní centra do správného světla.

Každý život jednou skončí. Uvědomění si tohoto faktu vrhá důležitost na každý okamžik lidského života. Aby člověk dobře naložil se svým životem, musí vhodně plánovat.

3. Soukromé vítězství: Dejte přednost důležitým věcem

Ale jak plánovat? Čemu dát přednost? Autor vysvětluje historický vývoj plánovacích metod následovně: První generace vytvářela soupisky úkolů. Druhá generace vytvořila kalendáře a diáře, snaží se plánování zasadit do určitých časových rámců. Třetí generace jde ještě dál, stanovuje konkrétní priority úkolů. Poslední generace přichází s odlišným paradigmatem, nevidí smysl v plánování, ale v řízení sama sebe, v nalezení rovnováhy mezi produkcí a schopností produkovat.

Naši činnost si můžeme rozdělit do čtyř kvadrantů. Na vodorovnou osu vyneseme naléhavé a nenaléhavé úkoly, na svislou pak úkoly důležité a nedůležité. Lidé mívají ve zvyku se většinu času pohybovat v některém z kvadrantů. První vypovídá o častém stresu a vyčerpání, protože lidé, kteří se zabývají jen důležitými neodkladnými věcmi, mají sklon ke krizovému řízení. Ve třetím kvadrantu se pohybují lidé, kteří cíle a plány pokládají za bezcenné. Cítí se obětí situace, soustředí se na krátkodobé záležitosti a často mají mělké a narušené vztahy. Lidé čtvrtého kvadrantu jsou lidmi nezodpovědnými, jsou často propouštěni z míst. Moudrý člověk by měl většinu svého času trávit v druhém kvadrantu, vypovídá to o jeho vyrovnanosti, kázni, sebekontrole, v jeho životě ubývá množství krizí.

Nejúspěšnější jsou ti lidé, kteří dokážou dělat věci, které nejsou zábavné, věci do kterých se jim nechce. Překonávají vlastní pohodlí a díky tomu se v životě posouvají dál.

4. Veřejné vítězství: Myslete způsobem výhra/výhra

Je mnoho způsobů, jak se dají vést jednání, která mají vyústit v nějakou dohodu. Můžeme se snažit jednat s druhým člověkem jako s partnerem nižší úrovně a snažit se jej donutit k nějakému pro nás prospěšnému činu. Nebo se naopak můžeme stavět do situace, kdy si necháme líbit skoro všechno. Lidé, kteří však jednají způsobem výhra/výhra se snaží o to, aby se obě strany dohodly na přijatelném řešení. Nejprve bychom měli vyslechnout svého partnera, snažit se ho pochopit, pak shrnout jeho myšlenky, abychom měli kontrolu, zda jsme všechno pochopili správně. Teprve potom je čas na představení svých pohledů a hledání řešení, která jsou vhodná pro obě strany.

Důležitým prvkem veřejného vítězství je také delegování, tedy schopnost předat část své práce na jiného člověka. Existuje delegování typu „přines“, ale také delegování typu „spravuj“, kdy vedeme partnera k aktivní spolupráci a dáváme mu svoji důvěru.

5. Veřejné vítězství: Nejdříve se snažte pochopit... potom být pochopeni

Než lékař začne předepisovat lék, nejprve se snaží stanovit správnou diagnózu. Stejně tak i při komunikaci je nejprve nutné pochopit druhou stranu a snažit se empaticky vcítit do druhého člověka, vidět situaci jeho očima.

Podobenství o citové bance nám vysvětluje, že každý z nás máme u ostatních lidí tzv. „citové konto“. Pokud chceme z tohoto konta vybírat, je nejprve nutné na účet toho druhého vložit dostatečné množství prostředků.

6. Veřejné vítězství: Vytvářejte synergii

V dávné pověsti z Velké Moravy o Svatoplukových prutech nejprve žádá panovník své syny, aby zvlášť rozlomili několik prutů, potom je žádá, aby zlomili všechny pruty naráz. Síla jednotlivce je omezená, pokud však spojíme svou sílu s druhými lidmi a budeme jednat v zájmu společné věci, můžeme dosáhnout nevídaných výsledků. Stejně tak použití některého z uvedených návyků je přínosné, použití všech návyků dohromady nás však posunuje mnohem dál. Pojem „synergie“ se snaží říct, že celek je více než součet všech jeho částí.

7. Obnova sil: Ostření pily

Člověk je tvořen fyzickou stránkou (cvičení, výživa, zvládání stresu), duševní stránkou (četba, představy, plánování, psaní), duchovní stránkou (vyjasnění hodnot a závazků, studium a meditace) a společensko-citovou stránkou (služba, empatie, synergie, vnitřní jistota). Každá z těchto stránek si vyžaduje, abychom jí věnovali pozornost a rozvíjeli ji. Musíme se učit, dávat si závazky a naplňovat je, pak se znovu učit, dávat si další závazky a snažit se ty nové závazky realizovat.

Závěr

Skutečné změny přicházejí zevnitř člověka a působí ven. Nesnažme se měnit druhé. Pokud jim chceme pomoci, spíše je motivujeme a dejme jim najevo, že je vidíme takové, jací by mohli být. Tím jim pomůžeme být lepší. I Bůh vidí každého z nás nejen takového, jaký skutečně je, ale také jako očištěnou bytost, za kterou Ježíš Kristus položil svůj život.