Dvoudílná kniha Karl Barth obsahuje v první části Barthův životopis z pera L. Brože a v druhé části Barthovy universitní přednášky určené studentům teologie. V první části mne nejvíce zaujaly citace na straně 44 a 45. Druhou část bych chtěl projít podrobněji a zmínit myšlenky, které považuji za důležité nebo které mne nějakým způsobem zasáhly.

1. přednáška: Vysvětlení

Na začátku souboru svých přednášek se Barth snaží jasně definovat pojmy. Výrazem Bůh může být myšleno mnoho, navíc pro každého člověka může mít tento pojem zcela odlišný význam. Barth se nebojí výraz „teologie“ použít v plurálu pro různé filosofie, se kterými lidé v dějinách přišli, byť takové filosofie mohou být v principu „bezbožné“. Těmito se však zabývat nechce. Cílem přednáškového cyklu je uvedení do teologie evangelické. Výraz „evangelická“ není míněn jako odkaz na reformátory či nějakou církev, nýbrž se má na mysli obecná teologie, která odráží Boha evangelia – toho, který je v evangeliích ohlašován a který jedná mezi lidmi a s lidmi.

Teologie Bohem nedisponuje, je jí zcela nadřazený. Jejím cílem je stálé poznávání a objevování toho, co Bůh o sobě odhalí. Může vzdávat čest pouze jemu, nesmí se nechat strhnout k tomu, aby mluvila sama ze sebe. Pracuje s lidskou existencí, vírou i úsudkem a snaží se člověka přiřadit Bohu. Jejím předmětem je Bůh v dějinách svých činů. Je to také věda kritická, která musí být v živém pohybu a nesmí zůstat stát.

Bůh není pouze „nad člověkem“, ale je i „při člověku“. Bůh evangelické teologie je vznešený stejně tak jako nízký – vznešený právě ve své nízkosti. Jeho svobodná láska probouzí lásku, která je rovněž svobodná a jeho milost probouzí vděčnost.

2. přednáška: Slovo /nová tematika: Místo teologie/

Po ukončení období svého klamavého středověkého lesku se teologie snažila si za každou cenu zajistit důstojné místo v obecné vědě, toto úsilí jí však příliš nesvědčilo. V pojmu „teologie“ jasně zní řecké slovo „logos“, stává se tak Božím slovem, respektive lidskou odpovědí na slovo, které pochází od Boha. Základem je co nejvěrnější reprodukce božího Slova, neočekává se příliš velký tvůrčí akt ze strany člověka. Prvotním cílem tedy není výklad onoho Slova, toto má činit až na druhém místě a ve vztahu k lidem, nikoliv ke Slovu samému.

Bůh působí a tím také mluví, záleží na nás, zda budeme chtít slyšet. Bůh promluvil, promlouvá a bude promlouvat v dějinném příběhu Ježíše Krista. V tomto příběhu dochází k cíli události, kdy Bůh si vyvolil (pro příklad celému lidstvu) izraelskou kmenovou pospolitost. Takto dal dokonalou podobu smlouvě, kterou se svým lidem uzavřel. Slovo se tak stává tělem (masem). Pokud o tomto Slovu teologie hovoří, zaujala své správné místo (postavení).

3. přednáška: Svědkové

Existuje určitá skupina lidí mající zvláštní postavení ke Slovu, jsou to bibličtí svědkové. Evangelická teologie se zabývá Slovem vyjádřeným v jejich svědectvích. V nejrůznějších podobách (hněv, vláda, milost, rozsudky, příkazy, hrozby) mohli lidé Starého zákona poznávat Boha. Stejně tak Kristovi učedníci mohli svědčit ne o svém dojmu z Ježíše nebo o své víře či svém díle, nýbrž o Slovu boží moci, promluveném ve vzkříšení Ježíše z mrtvých. Nový zákon je ve Starém skryt, Starý se v Novém otevírá. Novozákonní sbírka knih byla uznána sborem věřících za věrohodnou.

Teologie má s apoštoly společné to, že v obou případech se jedná o lidskou odpověď na boží Slovo. Na rozdíl od svědků má však boží Slovo až z druhé ruky, není tedy na úrovni svědků, protože nebyla u toho, když se udály podstatné věci. Je tedy božímu Slovu podřízena a slouží tím, že se jej snaží znovu vyslechnout a dát mu příležitost promluvit.

4. přednáška: Sbor

Barth navrhuje, abychom se v některých případech vyhýbali pojmu církev a užili raději termín sbor. Právě zde je skutečné místo pro teologii. Sborem můžeme chápat společenství víry a také společenství svědků, před kterým stojí otázka: co je pravda.

Křesťanské svědectví by vždy mělo vycházet z palčivého tázání se po pravdě. A právě takto tázající by měl být každý teolog. Ministerium Verbi diviny (služba božího Slova) je celoživotním posláním, není to podnikání, jenž by člověk mohl bezstarostně opustit.

Teologie by byla k ničemu, kdyby se pouze na nějaké vznešené výšině zabývala Bohem, světem, lidmi nebo historií, je tu zejména pro sbor, aby pomáhala jeho odpovědným členům v jejich službě, která se takto může stát radostnou.

5. přednáška: Duch

Matematika předpokládá axiomy, na kterých jsou založeny její poučky. Teologie se však musí svých předpokladů vzdát. V opačném případě by se totiž snažila zmocnit oné moci, která nese její výpovědi. Potom by právě to, co hledá, jí svévolným předpokládáním uteklo. Boží Slovo tu není od toho, aby s ním člověk manipuloval. Člověk Slovo nemá ve své moci – neovládá jej. Nezbývá mu než čekat, že zaslechne Boží hlas. Netuší však „odkud přichází a kam jde“.

„Ruach“ a „pneuma“ jsou biblická označení pro svrchovanou moc, která na člověka působí. Teologie takto může být nesena, ba dokonce hnána, proudícím vzduchem uváděna v pohyb. Být nesen a hnán božím Duchem je výsadou sboru žijícího z božího Slova.

Na počátku Hospodin Bůh vdechl do člověka „dchnutí života“. Po Kristově zmrtvýchvstání na tři tisíce lidí přijalo Slovo. Je to boží Duch, kdo dodnes umožňuje a uskutečňuje křesťanství. Odpírat se této moci znamená hřešit proti Duchu svatému a tím pádem nebýt Boží. Neduchovní může být teologie pouze tehdy, když opouští prostory čerstvého průvanu božího Ducha a brání se být tím, čím být má. Od sboru se vyžaduje, abychom se k Duchu přimkli, byť jsme jako děti, které nemají chleba, ani ryby. Náš Otec, který má obojí, nám dá, co potřebujeme, když se chopíme jeho zaslíbení.

6. přednáška: Údiv /nová tematika: Teologická existence/

Člověk zabývající se teologickou prací by měl stále nacházet důvody k údivu. K údivu docházíme, když jsme konfrontováni s jevem, který se nám dosud „nepřihodil“, který je pro nás šokující a zarážející. Teologie člověka přivádí v úžas a nutí jej k učení. Nedá se však očekávat, že by se člověk jednoho dne zcela vyučil, ba právě naopak – údivu, jenž tvoří zdravý základ teologie, člověk nikdy zproštěn nebude.

Bible obsahuje mnoho příběhů, které nejsou přirozeně vysvětlitelné. Ty v nás také probouzejí údiv. Neměli bychom se snažit tyto texty ignorovat nebo hledat nějaké rádoby přijatelné řešení. Každý zázrak je předně předzvěstí nového světa a nových pořádků.

7. přednáška: Zasaženost

Mnoho lidí zkoumalo obsah Starého zákona a byli udiveni například nad krásou hebrejské poezie a žalmů. Takový údiv však nestačí, protože se jedná o pouhý obdiv. Teolog musí být nejen člověk božím Slovem fascinovaný, ale i zasažený.

V této přednášce mne dále zaujala věta profesora Tholucka, který se svých studentů často rád tázal: „Bratře, jak to vypadá s tvým srdcem?“ Je to analogická otázka volání: „Adame, kde jsi?“ Snad nejsi ve svém životě na útěku před tím, co máš jako teolog činit? Neschováváš se v křoví vzletných formulací? Nejsi neviditelný a záměrně schovaný v ulitě svého soukromého života? Je nezbytné teologem zůstat a dovolit Bohu zasahovat i do vlastního nejintimnějšího lidství.

8. přednáška: Závazek

I v případě, že udivený teolog byl v životě zasažen, nelze zůstat pouze u toho. Je mu svěřena „ušlechtilá služba“ a očekává se od něj, že se k ní zodpovědně postaví, přijme závazek a nastoupí cestu „intelektu víry“, jak ji Barth nazývá.

Dílo a boží Slovo tvoří jeden celek. Bůh evangelia se ve svém Slovu má k teologickému poznání tak jako Bůh k člověku, Stvořitel ke svému stvoření. Dílo i Slovo mají svůj směr a spád a teolog je povinen je respektovat. Teolog by měl být člověkem, který (možná ne na povrchu, ale v nejhlubším nitru vždy) je spokojeně radostný člověk, protože jeho poznání (ve smyslu intelektu víry) má spád.

9. přednáška: Víra

Zasaženým se člověk stává skrze víru. Člověk se dostává na hranici toho, co je spolehlivé. Když připouští předpoklad, když se snaží definovat pravděpodobnost jevu, nejedná se o víru v teologickém slova smyslu. Víra není něčím hypotetickým a problematickým, ale právě naopak – v jejím světle se nejpodloženější stává pouhou hypotetickou domněnkou. Dále víra není o tom, že člověk na základě autority příkladných velkých i malých svědků božího Slova, církevních dogmat nebo dokonce autority bible samotné přijme postoje jiných, jako by to, co oni poznali, sám poznal. Taková víra je pouhým sacrificium intellectus (obětováním intelektu), nikoliv fides quarenes intellectum (víře intelekt vyžadující).

Bezvýhradného spolehnutí se na Boží sebesdělení člověk není schopen sám za sebe, přestože je to ryze jeho vlastní čin. Bůh však k němu dává sílu i povzbuzení. Víra je o uchopení pevných a jistých zaslíbení. Podle evangelií i víra malá jako zrnko hořčice může stačit k poznání Boha. To, že se víra uskutečňuje, zůstává stejně zcela mimo dosahu nás samotných.

10. přednáška: Samota /nová tematika: Ohrožení teologie/

Být teologem není v současnosti zrovna nejčastějším povoláním. Člověk se vydává na cestu, po které putují nemnozí, a tím je částečně předurčen k osamění. Není cílem se zbavit samoty, v níž se člověk ocitá, nýbrž ji vydržet a důstojně unést.

11. přednáška: Pochybování

Teologii vážně a s hrozivou účinností konkuruje mnoho sil. Sledujeme světové hospodářství, přírodní vědy, vrcholové umění, sport, módu, moderní ideologie a s lecčím se ztotožníme. Rovněž události ve sboru mohou být zdrojem pochybností. Příchod pochybování je přirozený, člověk však musí vydržet a ustát.

Měli bychom si dát pozor na tzv. „učení dvou říší“, totiž že teolog se zaměří pouze na studium a sekulárního světa si nevšímá, žije zcela svou prací. Pak hrozí nebezpečí duchovní omrzelosti, od kterého je jen krůček k vážným pochybnostem. I Kazatel říká: „Nebývej příliš spravedlivý (zbožný).“

12. přednáška: Protivenství a zkoušky

Ohrožení teologie přichází nejen zvnějšku (samota), zvnitřku (pochybnosti), ale i shora – od Boha. Barth v této přednášce velmi tvrdě parafrázuje slova z Amose 5. kapitoly a aplikuje je na teologickou práci. Píše o Bohu, který nenávidí všechny ty semináře, přednášky, hermeneutické, etické a pastorální moudrosti a strašlivě mlčí, čímž vlastně promlouvá. Bůh má svobodu se postavit ke všemu lidskému dílu dle svého uvážení. Každá teologie může žít pouze z božího milosrdenství stejně tak jako z božího soudu.

13. přednáška: Naděje

Kristus trpěl na kříži a stejně tak od každého teologa se očekává, že ponese svůj malý kříž. Ježíš se stal naší nadějí a skrze něho můžeme i my pozvednout své hlavy.

14. přednáška: Modlitba /nová tematika: Teologická práce/

Teologickou práci lze provádět pouze ve vnitřní tísni. Bez soudu není milosti a bez pokory není odvahy. Známé rčení říká „modli se a pracuj“. Je nutné, aby teolog měl nejen kontakt s životem sboru, ale byl i shora otevřen Božímu Duchu. Teologická práce musí být modlitebním úkonem s heslem: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš!“ Každý den musíme začínat stavět všechno od počátku, musíme zapomenout na vyřešené otázky. Teologie se ubírá cestou každodenního tázání a hledání. Prosíme Ducha svatého o jeho přítomnost.

15. přednáška: Studium

Modlitba bez studia postrádá smysl. Člověk si musí uvědomit, že studentem teologie je celý život. Dále jeho motivací by neměla být snaha složit zkoušku nebo získat určitý stupeň vzdělání. V souvislosti se službou, k níž je povolán, má student teologii rád. Ze služby by měla vyvěrat opravdová motivace. Ke studiu je nutné znát cesty, které vytyčili teologové z dob minulých. Také je důležitá znalost historie i světské filosofie, abychom mohli sledovat vývoj myšlení – takto se dostáváme k systematické teologii. Naproti ní stojí teologie praktická, která odpovídá na otázky každodenního žití.

Teologie bude vždy o něco komplikovanější než bychom ji chtěli mít, na druhou stranu můžeme dojít objevu, že ve skutečnosti všechno je i velmi jednoduché.

16. přednáška: Služba

Služba je konáním, kdy nám nejde o vlastní čest, nýbrž o čest druhého člověka. Službu nelze provozovat pro ni samotnou jako umění pro umění. Barth dále varuje před snahou zabývat se teologickou prací jen proto, aby se člověk dostal do nějakého místa, kde může sloužit. Mladým teologům nedoporučuje se vrhat ihned do křesťanské služby, ale dát si čas na přemýšlení, studium, modlitbu a poznávání Boha.

Teologie vedle služby klade i otázku pravdy. Nemůže si dělat nárok na překládání božího Slova, ale měla by se snažit být jeho co nejvěrnějším zrcadlem.

17. přednáška: Láska

Teologická práce se koná v lásce. Jen láska rozhoduje. Zatímco láska „erós“ je prvotní mocnou touhou, která vede stvořenou bytost, aby hledala sebeuplatnění, sebeuspokojení, sebeuskutečnění a sebenaplnění, Pavel používá v Novém zákoně výhradně slovo „agapé“, které označuje lásku probíhající v opačném směru, lásku, v níž milující druhého hledá kvůli jemu samému. Je to láska, jež nežádá odměnu.

Nelze jen tak mávnutím proutku zajistit, aby se teologie stala onou skromnou, svobodnou, kritickou a radostnou vědou, jak jsme o tom mluvili na začátku textu. Stejně jako si nemůžeme vzít do svého vlastnictví Ducha, víru nebo naději. O dokonalé lásce je třeba uvažovat jako o nevyhnutelné podmínce pravé teologie. Přestože nám není dána, stačí o ní alespoň vědět a kvůli ní dělat všechnu teologickou práci a kvůli ní chválit Boha.